Česko sedí na levném větru. Místo turbín ale platí drahý plyn a čeká na razítka

Česko mělo na konci roku 2025 ve větru jen 377,9 MW. Fotovoltaika? 4 740 MW. Tedy více než dvanáctkrát tolik. A teď ta horší část: stát chce mít do roku 2030 zhruba 1,5 GW větrných elektráren. Jinými slovy, za pár let má vyrůst skoro čtyřnásobek dnešního výkonu. Při současném tempu by se dalo stihnout leda tak slavnostní přestřižení pásky u další studie.

Vítr máme. Jen ho neumíme dostat do zásuvky

Česká debata o energetice má zvláštní zvyk. Když fouká, lidé nadávají na počasí. Když nefouká, nadávají na větrníky. A když přijde účet za elektřinu, hledá se viník v Bruselu, Německu, emisních povolenkách nebo u souseda s tepelným čerpadlem.

Jenže tvrdá čísla jsou nepříjemná. Česká společnost pro větrnou energii uvádí, že instalovaný výkon větrných elektráren v ČR dosáhl ke konci roku 2025 pouze 377,9 MW. Pro srovnání: fotovoltaika byla na 4,74 GW. Větrné elektrárny tak zůstávají v českém mixu menším hráčem, než by odpovídalo technickému potenciálu i potřebám trhu.

V roce 2025 přibyly podle dat shrnutých na oEnergetice.cz čtyři nové větrné projekty s výkonem 17,73 MW. To není rozvoj. To je energetická turistika. Hezké na fotku, slabé pro systém.

Přitom větrné zdroje mají jednu velkou výhodu. Vyrábějí často v jiné části roku a dne než soláry. Zatímco fotovoltaika táhne hlavně přes den a v létě, vítr umí pomoci v zimě, večer a v noci. Přesně v době, kdy roste spotřeba a kdy drahý plyn určuje cenu elektřiny častěji, než je domácnostem milé.

A to je první klíčová oblast, ve které Česko zaostává: samotná výstavba. Ne technologie. Ne výrobci turbín. Ne fyzika. Hlavně povolování, lokální odpor, územní plánování a politická opatrnost.

První brzda: povolování, které se tváří jako maraton pro trpělivé milionáře

Větrná elektrárna není kůlna za chalupou. Potřebuje měření větru, majetkové vypořádání, připojení, EIA, územní soulad, stavební řízení, dopravní trasu pro lopatky, souhlas obce a ideálně starostu, který se nebojí první veřejné schůze. Ta bývá výživná. Zvlášť když někdo vytiskne fotomontáž turbíny přes půl obzoru.

Běžná příprava větrného projektu se v Česku počítá na roky. Často na sedm až deset let. To je v energetice skoro geologické období. Za tu dobu se změní vláda, ceny elektřiny, úrokové sazby, dodavatel turbín i nálada v obci. Investor mezitím platí právníky, projektanty, studie a čeká. Výsledek? Kapitál jde raději do solárů, baterií, zahraničí nebo do projektů, kde úřad nerozhoduje rychlostí ospalého šneka.

Stát se snažil situaci rozhýbat přes akcelerační zóny. Ty mají zkrátit povolování obnovitelných zdrojů v předem vybraných lokalitách. Princip dává smysl: nejdřív odborně říct, kde větrníky vadí nejméně a dávají největší smysl, a tam pak povolovat rychleji. Jenže česká verze opět narazila na politiku. Podle ČT vláda v červenci 2026 zmenšila plochu pro akcelerační zóny pro větrné elektrárny z původně navržených 2 685 km² na 297 km². To je sešup na zhruba jedenáct procent původního rozsahu.

Není divu, že developeři mluví opatrně. Oficiálně „vyhodnocují dopady“. Neoficiálně počítají, jestli má cenu držet týmy a rozpracované projekty. ČEZ mezitím oznámil přípravu větrných projektů ve spolupráci s obcemi o výkonu přes 600 MW. Jenže příprava není turbína. Turbína je až ten vysoký kus oceli, který se skutečně točí a posílá elektřinu do sítě.

Pokud Česko myslí 1,5 GW větru do roku 2030 vážně, musí přestat zaměňovat strategii za tiskovou zprávu. Potřebuje jasná pravidla pro obce, kompenzace pro lokality, rychlé soudní přezkumy a úřady, které umějí rozhodovat v měsících, ne v dekádách.

Chcete ušetřit na energiích?

Zjistěte, kolik můžete ušetřit sdílením elektřiny z FVE nebo optimalizací bateriového úložiště.

Spočítat úsporu →

Druhá brzda: síť a flexibilita. Tady už nestačí jen postavit stožár

Druhá oblast, kde Česko zaostává, je integrace nových zdrojů do soustavy. Tedy připojení, řízení výkonu, akumulace, flexibilita a obchodní modely. Tady se láme chleba. A někdy i business plán.

Distribuční síť nebyla stavěná na tisíce malých výroben, velké solární parky, baterie, komunitní energetiku a větrné zdroje na kopcích daleko od velkých spotřebitelů. Dřív elektřina tekla hlavně jedním směrem. Z velkých elektráren do měst, podniků a domácností. Dnes se síť mění na obousměrnou dálnici, kde každý druhý chce připojit zdroj, baterii nebo nabíječku. A občas všichni najednou.

ČEZ Distribuce proto nasazuje 20 specializovaných čet pro práci pod napětím. Podle zprávy oEnergetice.cz dělají přibližně 6 700 zásahů ročně bez přerušení dodávek. Firma uvádí, že díky těmto metodám se loni podařilo snížit průměrnou dobu přerušení dodávky asi o 70 minut na zákazníka za rok, zhruba o 30 procent. Průměr je nyní 165 minut ročně.

To je dobrá zpráva pro zákazníky. Jenže také připomínka, že síť není abstraktní čára v mapě. Je to fyzická infrastruktura. Izolátory, vedení, rozvodny, transformátory, dispečink, ochrany, měření. A pokud má přijmout nové větrné parky, musí se modernizovat rychleji.

Samotné připojení ale nestačí. Větrná energetika potřebuje flexibilitu. Tedy schopnost systému reagovat na výkyvy výroby i spotřeby. Patří sem bateriová úložiště, řízení spotřeby, agregace flexibility, chytré měření a obchodování na krátkodobých trzích. Právě proto dává smysl sledovat služby typu obchodování flexibility nebo služby výkonové rovnováhy. Bez podobných nástrojů budou obnovitelné zdroje narážet na limity sítě i trhu.

Baterie nejsou módní doplněk k zelenému PR. Jsou pojistka proti tomu, aby levná elektřina v poledne padala do záporných cen a večer se kupovala drahá výroba z plynu. O roli akumulace dobře píše také BESS Global Blog, který se věnuje bateriovým úložištím a jejich ekonomice.

Ceny energií dávají větru lepší argument než jakákoli kampaň

Velkoobchodní ceny energií v Česku jsou podle oEnergetice.cz na dvouletých maximech. Český roční kontrakt na elektřinu zdražil mezi 1. zářím 2025 a 31. srpnem 2026 zhruba o třetinu, konkrétně z 92,28 na 123,43 EUR/MWh. Plyn pro ČR na další rok zdražil o 56,4 procenta. Nizozemský TTF dokonce o 60,3 procenta. Emisní povolenka přidala 15,9 procenta a ropa Brent byla výše o 31,9 procenta.

To už nejsou drobné pohyby pro analytiky s barevnými grafy. To je tlak, který se postupně přelévá do ceníků firem a domácností. Dodavatelé nakupují dopředu, fixace doběhnou se zpožděním, regulovaná složka vše rozmazává v čase. Ale fyzika účtu je neúprosná. Když plyn zdraží, plynové elektrárny zdraží výrobu. A protože často určují závěrnou cenu elektřiny, zaplatí to i ten, kdo doma žádný plyn nemá.

Do toho přišla zpráva, že Chevron chce ve Venezuele investovat přes 7 miliard dolarů a více než zdvojnásobit tamní produkci na zhruba 600 tisíc barelů denně. Svět tedy rozhodně nekončí s fosilní energií ze dne na den. Ropa, plyn a geopolitika dál hýbou cenami. Evropská domácnost může mít na střeše panely, ale účet za elektřinu pořád ovlivňuje i Hormuzský průliv, zásobníky plynu a americká ropná strategie. Romantika globalizace.

Právě v tom je větrná energetika finanční téma. Nejde jen o klima. Jde o cenu. Každá megawatthodina vyrobená z domácího větru snižuje potřebu dovozu paliv a omezuje vystavení trhu extrémním výkyvům. Samozřejmě ne sama. Potřebuje síť, akumulaci a chytré řízení. Ale bez ní bude český mix zbytečně jednostranný.

Pro firmy, které řeší cenu elektřiny na delší období, začíná být zajímavé kombinovat vlastní výrobu, sdílení, spotové produkty a flexibilitu. Praktický přehled nabízí třeba SmartEnergyShare pro firmy nebo stránka spotové ceny elektřiny na denním trhu. Hlavní rozcestník najdete na smartenergyshare.com.

Obce mohou rozhodnout. Ale musí z toho něco mít

Větrné elektrárny se nestaví v excelu. Staví se v krajině. Vedle silnic, polí, lesů, chalup, rozhleden a míst, kde má každý druhý člověk silný názor. Bez obcí to nepůjde.

Český odpor proti větrníkům má několik vrstev. Část je legitimní: hluk, krajinný ráz, dopady na ptáky, vzdálenost od domů, dopravní zátěž při výstavbě. Část je informační chaos. A část je čistá psychologie: zisk má investor, pohled na turbínu má obec. To není model, který by budoval důvěru.

Řešení existuje. Obce musí mít přímý finanční přínos. Ne jednorázovou almužnu za podpis. Stabilní příjem do rozpočtu, levnější elektřinu pro místní, podíl na projektu, komunitní fond, možnost zapojení domácností a firem. V Dánsku nebo Německu to není sci-fi. V Česku se o tom často mluví, ale zatím se příliš pomalu překlápí do praxe.

Tady se potkává větrná energetika se sdílením elektřiny. Pokud obec umožní zdroj ve svém katastru, měla by umět část hodnoty dostat k místním odběratelům. Školka, čistička, kulturní dům, sportovní hala, domácnosti. Ne všechno půjde pokrýt přímo z konkrétní turbíny každou hodinu. Ale obchodní a datové modely už existují. Základní princip popisuje sdílení elektřiny a pro samosprávy je relevantní i stránka pro obce a města.

Právě obce budou druhým bojištěm českého větru. První je státní administrativa. Druhé je lokální důvěra. Bez ní se turbíny utopí v peticích, odvoláních a politickém kalkulu před komunálními volbami. O legislativních a obecních příbězích v energetice píše také Electric Share.

Co by se muselo změnit, aby rok 2030 nebyl trapný

Cíl 1,5 GW větrných elektráren do roku 2030 není nemožný. Je ale čím dál méně pohodlný. Pokud má Česko přidat přes 1,1 GW nového výkonu, nestačí ročně spouštět projekty po jednotkách megawattů. Potřebujeme desítky moderních turbín ročně. A ne až v roce 2029, kdy se všichni probudí a zjistí, že lopatky se nedají objednat přes noc.

První krok je zkrácení povolování. Akcelerační zóny nesmí být politická mapa strachu. Musí vycházet z dat, ochrany přírody, větrnosti, síťových kapacit a dohody s regiony. Pokud se z nich stane symbolická plocha, cíl zůstane jen powerpointová dekorace.

Druhý krok je síť. Distributoři musí rychleji posilovat vedení, digitalizovat provoz a připojovat zdroje s chytrými podmínkami. Někde bude dávat smysl omezení výkonu v několika hodinách ročně. Jinde baterie. Jinde lokální spotřeba. Ale paušální „kapacita není“ je pro ekonomiku drahá odpověď.

Třetí krok je flexibilita. Lex OZE III a Národní akční plán rozvoje flexibility posouvají Česko správným směrem, protože do hry konečně dostávají ukládání elektřiny, agregaci a řízení spotřeby. Teď musí přijít funkční trh. Ne jen definice v zákoně. Flexibilita musí vydělávat tomu, kdo ji poskytuje, a pomáhat soustavě tam, kde ji potřebuje.

Čtvrtý krok je práce s veřejností. Větrný park nesmí být projekt, který obec „strpí“. Musí to být dohoda, ze které má region jasný užitek. Peníze do rozpočtu, levnější energie, lokální investice, transparentní monitoring hluku a férová komunikace. Ideálně dřív, než se v hospodě objeví první katastrofická fotomontáž.

A pátý krok je přiznat si, že levná energie nebude výsledkem jednoho zázračného zdroje. Jádro, soláry, vítr, baterie, síť, úspory, flexibilita a chytré obchodování. Teprve dohromady dávají smysl. Kdo slibuje jednoduché řešení, prodává pohádku. A pohádky bývají v energetice drahé.

Závěr: vítr nebude čekat, až se české úřady odhodlají

Česká větrná energetika nepřešlapuje proto, že by u nás nefoukalo. Přešlapuje proto, že stát neumí rychle povolovat a síť neumí dostatečně pružně přijímat nové zdroje. To jsou dvě klíčové brzdy. Administrativa a flexibilita.

Mezitím rostou velkoobchodní ceny. Plyn znovu ukazuje, jak rychle umí rozhýbat účty. Ropa se vrací do titulků přes Venezuelu a Chevron. Distributoři dělají pod napětím tisíce zásahů ročně, aby síť držela zákazníkům proud bez zbytečných odstávek. Všichni makají na následcích. Jen příčina se řeší pomalu.

Kontroverzní předpověď? Pokud Česko do dvou let nerozjede větší větrné projekty, rok 2030 se nestihne. Budeme mít více solárů, více baterií, více debat a pořád málo větru. A až přijde další drahá zima, zase se budeme tvářit překvapeně. Jako pokaždé.

Zdroje

Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →

Další články na toto téma najdete na: BESS Global Horko a bezvětří vystřelilo ceny elektřiny. Česko zažilo ... Vice o hourly energy