Ministři EU na Kypru řešili daň z mimořádných zisků energetických firem
Evropa chce zdanit energetické miliardáře. Jenže kdo vlastně platí — firmy, nebo zákazníci?
Ropa přes 100 dolarů za barel. Energetické firmy hlásí rekordní zisky. A ministři EU se sešli na Kypru, aby se dohodli na tom, jak část těch peněz dostat zpátky k lidem. Zní to jednoduše. Realita je, jak jinak, složitější.
Co se na Kypru vlastně dělo
Setkání ministrů energetiky EU na Kypru nebylo jen další výlet na slunné Středomoří na unijní účet. Na stole ležel konkrétní problém: ceny ropy se drží nad stodolarovou hranicí a energetické firmy — zejména ropné a plynové giganty — generují zisky, které ještě před třemi lety považovaly za science fiction.
Shell, BP, TotalEnergies — všichni hlásí čtvrtletní výsledky, při kterých by se staří akcionáři Aramca červenali závistí. Shell vykázal za první čtvrtletí roku 2026 čistý zisk přes 7 miliard dolarů. TotalEnergies přes 5 miliard. To jsou čísla, která se těžko vysvětlují domácnostem platícím za elektřinu víc než kdy dřív.
Kyperské jednání se zaměřilo na takzvanou windfall tax — daň z mimořádných zisků. Nejde o novinku. EU ji poprvé zavedla v roce 2022 jako reakci na energetickou krizi po ruské invazi na Ukrajinu. Tehdy se vybralo přibližně 140 miliard eur. Teď se diskutuje o obnovení nebo zpřísnění mechanismu.
Proč to není tak přímočaré, jak se zdá
Zastánci daně mají logiku na své straně. Zisky energetických firem nevznikly díky lepšímu managementu nebo inovacím — vznikly proto, že geopolitika posunula ceny. Firmy těží z okolností, které si samy nevytvořily. Proč by neměly část toho vrátit?
Jenže odpůrci — a těch je v průmyslu dost — mají také argument. Energetické firmy investují do nových projektů. Windfall tax jim odebírá kapitál, který by šel do obnovitelných zdrojů nebo do modernizace infrastruktury. Krátíte zisky dnes, omezujete investice zítra.
A pak je tu ten nejpraktičtější problém: kdo tu daň nakonec zaplatí? Firmy mají právníky, účetní a offshore struktury. Část nákladů přenesou na zákazníky. Část odečtou od investičních plánů. Stát vybere méně, než čekal, a zákazník platí víc, než by platil.
Není to teorie. Británie zavedla windfall tax na těžbu ropy a plynu v roce 2022. Efekt? BP a Shell omezily investice na britském kontinentálním šelfu. Daň vybrala méně, než se plánovalo, a část projektů skončila v šuplíku.
Indie jako varování: co se stane, když infrastruktura nestíhá
Zatímco Evropa řeší zdanění fosilní energie, Indie čelí opačnému problému. Obnovitelné zdroje tam rostou rychlostí, která přenosová soustava jednoduše nestíhá absorbovat.
Developeři solárních a větrných parků zmenšují nové projekty — ne proto, že by nebyl zájem nebo kapitál, ale protože přenosová soustava fyzicky nestačí dostat elektřinu od výroby ke spotřebě. Výsledek: megawatty, které se mohly vyrábět čistě, se nevyrábějí vůbec.
To je varování pro Evropu. Energetická transformace nestojí jen na výrobě. Stojí na inteligentní síti, na flexibilitě spotřeby, na schopnosti systému reagovat v reálném čase. Hromadit kapacity bez odpovídající infrastruktury je jako kupovat pět aut a mít garáž na jedno.
Právě proto platformy jako SmartEnergyShare mají v celém tom schématu smysl — optimalizace spotřeby a sdílení energie uvnitř komunity odlehčuje přenosové soustavě způsobem, který žádná daň z ropných zisků samo o sobě nevyřeší.
Čísla, která se ztrácejí v politické rétorice
Windfall tax v EU 2022–2023 vybrala přibližně 140 miliard eur. Zní to impozantně. Méně se mluví o tom, že původní odhad byl přes 200 miliard — mezera vznikla právě kvůli legálním daňovým strukturám, které firmy použily.
Spotové ceny elektřiny v Evropě se letos pohybují mezi 80 a 140 eury za MWh, podle národního trhu. Ceny ropy přes 100 dolarů za barel tlačí nahoru i výrobní náklady v průmyslu. ERÚ sleduje vývoj na domácím trhu — aktuální data najdete na eru.gov.cz.
Pro srovnání: v roce 2019 se ropa pohybovala kolem 60–65 dolarů. Dnes je o 60–70 procent výše. Energetické firmy si průměrně polepšily víc než o tento rozdíl — část tvoří skutečně windfall, část jsou legitimně vyšší provozní náklady.
Co bude dál
Kyperská jednání neskončila binding dohodou. Ministři se shodli, že téma je relevantní, že diskuse musí pokračovat, a že přijmou závěry — což v unijním žargonu znamená: výsledek nechávají na Komisi, která to posune na jaře do legislativního procesu.
Optimisté říkají, že nová windfall tax by mohla financovat energetické dotace pro domácnosti a accelerovat investice do sítí. Pesimisté upozorňují, že firmy přesunou investice mimo EU, daňové příjmy nebudou odpovídat slibům a zákazníci to stejně zaplatí.
Nejpravděpodobnější scénář leží někde uprostřed. EU daň zavede, vybere méně než čekala, firmy optimalizují a systém se posune o malý krok — ne o ten velký, který by skutečně změnil strukturu energetického trhu.
Ironie celé situace
Energetické firmy bohatnou z cen, které z velké části závisí na geopolitické nestabilitě, kterou samy nezpůsobily. Vlády chtějí ty zisky zdanit, aby uklidnily voliče. Část peněz se ztratí v právních strukturách, část v administrativě.
A domácnost v Ostravě nebo Brně bude platit účty za elektřinu a přemýšlet, co ta schůzka ministrů na Kypru vlastně přinesla.
Odpověď je možná v tom, na co kyperské jednání příliš nezaměřilo světla: nestačí zdanit minulé zisky. Potřebujeme systém, kde budoucí zisky nevznikají z infrastrukturní dysfunkce, ale ze skutečné efektivity. Dokud to nezměníme, windfall tax je jen náplast na ránu, která vyžaduje jinou léčbu.