Stát se učí zadávat IT zakázky jinak. Nejdřív vlastní kompetence, potom dodavatelé

NADPIS: Stát spálil miliardy na digitalizaci. Teď zjišťuje, že bez vlastních lidí mu dodavatelé nepomůžou

Český stát dal mezi lety 2020 a 2024 do digitalizace veřejné správy přes 50 miliard korun. Výsledek? Podle NKÚ bylo k únoru 2025 plně digitalizováno jen 18 procent agendových služeb. To není drobná odchylka v excelu. To je požární poplach.

A teď si k tomu přidejme energetiku. Fotovoltaické dotace, sdílení elektřiny, chytré měření, komunitní energetika, bateriová úložiště, flexibilita, spotové ceny. Všechno stojí na softwaru, datech a schopnosti státu zadat zakázku tak, aby nekoupil drahý chaos v hezkém obalu.

Jenže éra „napište nám systém, my vám pošleme požadavky ve Wordu“ končí. Musí končit. Energetika se mění rychleji než úřední metodiky. Evropa podle analytiků může do roku 2035 přijít o pětinu rafinérských kapacit. Západní rafinerie čeká další útlum. Zadlužené solární firmy ukazují, že ani zelený byznys není automaticky zlatý důl. Solek přišel o potenciálního zachránce a věřitelé počítají ztráty.

Tohle není jen příběh energetiky. Je to lekce pro stát: nejdřív vlastní kompetence, potom dodavatelé.

Proč starý model IT zakázek přestal fungovat

Stát dlouho nakupoval IT podobně jako kancelářské židle. Sepíše se zadání, vyhlásí se soutěž, vybere se dodavatel, podepíše smlouva, čeká se na dodávku. Papírově čisté. Prakticky často zoufalé.

U jednoduchých nákupů to může fungovat. U složitých digitálních systémů ne. Software není betonová zastávka, kterou někdo postaví podle výkresu a pak se pět let jen zametá. Software žije. Mění se legislativa, bezpečnostní standardy, datové vazby, integrace, nároky uživatelů i politické priority. Kdo nemá uvnitř úřadu architekty, analytiky, produktové manažery a technické lidi, ten vlastně neřídí projekt. Jen platí faktury.

NKÚ ve své souhrnné zprávě o digitalizaci veřejné správy popsal starý problém bez servítků: chybějící IT experti na straně státu, slabé řízení projektů, nejasná odpovědnost za peníze. Přeloženo do lidštiny: stát často nevěděl dost přesně, co chce, neuměl to průběžně kontrolovat a pak se divil, že dostal něco jiného.

Nový směr je vidět třeba na portálu Zakázky GOV, který má sjednocovat přístup k veřejným zakázkám, propojovat různé elektronické nástroje a přidávat AI vyhledávání nebo shrnutí zakázek. To samo o sobě není zázrak. Důležitější je myšlenka za tím: stát má mít data, standardy a vlastní infrastrukturu. Dodavatelé se pak připojují do ekosystému, ne do černé díry.

Energetika jako zátěžový test pro stát

Energetika je ideální testovací polygon. Neodpouští pomalost. Když stát špatně zadá informační systém pro dotace na fotovoltaiku, doplatí na to domácnosti, firmy, instalační společnosti i distribuční soustavy. Když neumí pracovat s daty o výrobě a spotřebě, vznikají slepé investice. Když podcení flexibilitu, platíme víc za řízení soustavy.

Fotovoltaické dotace nastartovaly obrovský zájem o střešní elektrárny. Jenže solární panel na střeše je jen začátek. Skutečná hodnota vzniká až ve chvíli, kdy se elektřina dobře měří, sdílí, ukládá nebo prodává ve správný čas. Tady už nejde o leták s podporou. Tady jde o digitální infrastrukturu energetiky.

Proto jsou zajímavé projekty, které spojují výrobce, odběratele a data. Praktický rozcestník nabízí třeba stránka řešení SmartEnergyShare. Kdo řeší samotný princip komunitní a sdílené energie, může začít u přehledu sdílení elektřiny. Firmy zase typicky řeší jinou otázku: jak snížit náklady, aniž by energetik trávil večery ručním přepisováním tabulek. Pro ně dává smysl stránka pro firmy.

Stát by měl z takových řešení pochopit hlavně jednu věc. Energetický software není příloha k dotaci. Je to řídicí vrstva trhu. Pokud ji neumí zadat chytře, skončí u drahé evidence místo skutečné optimalizace.

Pád jistot: Solek, rafinerie a konec jednoduchých příběhů

Ještě před pár lety zněl solární byznys jako jednoduchá rovnice. Postavíme fotovoltaiku, elektřina zdraží, výnosy porostou, investoři budou spokojení. Jenže trh nemá rád pohádky. Má rád cash flow.

Příběh skupiny Solek je tvrdá připomínka. Podle e15 stáhla ENPO Group nabídku, která měla pomoci financovat reorganizaci zadlužené společnosti. Šlo o 30 milionů korun pro částečné uspokojení nezajištěných věřitelů. Ti přitom podle článku přihlásili pohledávky za zhruba 3,8 miliardy korun. Vrchní soud v Praze předtím zrušil schválení reorganizačního plánu a věc vrátil městskému soudu.

Tady se láme iluze, že obnovitelné zdroje samy o sobě vyřeší všechno. Nevyřeší. Projekty potřebují kapitál, povolení, připojení, kvalitní správu, férové smlouvy a realistické výnosové modely. Bez toho je i solární park jen drahý slib pod sluncem.

Podobně rafinerie. Financial Times s odkazem na S&P Global Energy popsaly očekávání, že evropská rafinérská kapacita může do roku 2035 klesnout zhruba o 20 procent. Důvodů je víc: starší provozy, slabší poptávka po části paliv, elektromobilita, vysoké náklady, konkurence z Asie a Blízkého východu. Evropa chce méně fosilních paliv, ale pořád potřebuje letecké palivo, naftu, chemické vstupy a strategické rezervy. Dekarbonizace není vypínač. Spíš bolestivý přechodový režim.

Pro stát z toho plyne jasná věc. Zakázky v energetice nesmí zadávat lidé, kteří neumí číst trh. Nestačí právník a tabulka hodnoticích kritérií. Je potřeba technická kompetence.

Co má stát zvládnout sám, než pozve dodavatele

Dobrá IT zakázka nezačíná soutěží. Začíná schopností zadavatele popsat problém. Ne katalog funkcí. Problém.

U energetiky to znamená vědět, jaká data systém potřebuje, kdo je vlastní, jak často se aktualizují, kdo za ně odpovídá a jak se propojí s trhem. Například sdílení elektřiny se neobejde bez měření, vyhodnocování, rozúčtování a komunikace s účastníky. To není „nějaký portál“. To je procesní a datová architektura. OTE jako operátor trhu a ERÚ jako regulátor tu nejsou dekorace do patičky prezentace. Jsou to klíčové uzly pravidel, dat a tržního provozu.

Stát by měl před zakázkou umět minimálně čtyři věci. Zaprvé vlastnit produktovou vizi. Zadruhé mít interní technickou autoritu, která rozumí architektuře a bezpečnosti. Zatřetí rozdělit projekt na menší části, aby se nezabetonoval u jednoho dodavatele. Začtvrté měřit provozní výsledek, ne jen předání díla.

V energetice to může vypadat třeba takto: místo obřího tendru na „komplexní platformu pro moderní energetiku“ stát zadá otevřená API, datové standardy, identitní služby, reporting a testovací prostředí. Dodavatelé potom staví konkrétní moduly. Jeden řeší monitoring, druhý predikce, třetí uživatelské rozhraní, čtvrtý integraci s trhem. Když jeden selže, nespadne celý dům.

Pro inspiraci se hodí sledovat i praktické návody na ShareElectric.cz nebo technologičtější pohled na smart grid a AI v energetice na SmartEnergyShare.info.

Kde do toho zapadá sdílení, flexibilita a baterie

Největší změna energetiky není v tom, že máme víc panelů. Největší změna je v tom, že elektřina přestává téct jen jedním směrem. Domácnost může být odběratel i výrobce. Firma může spotřebu posouvat podle ceny. Obec může kombinovat školu, úřad, čistírnu, kulturní dům a fotovoltaiku na střeše haly. Baterie může vydělávat jinak v poledne a jinak večer.

Tady už se veřejné zadávání potkává s trhem skoro na milimetr. Obec, která pořizuje energetický management, nesmí koupit jen hezký dashboard. Potřebuje systém, který zvládne měřit, vyhodnocovat, posílat data, upozorňovat na anomálie a pracovat s cenami. Pro obce je relevantní třeba přehled pro obce a města. U bateriových úložišť a flexibility zase dává smysl sledovat obchodování flexibility.

Problém je, že mnoho zadavatelů pořád uvažuje po staru. Chtějí koupit „systém“. Jenže správná otázka zní: jaké rozhodnutí má systém zlepšit? Má snížit nákup elektřiny ze sítě? Má pomoci sdílení mezi objekty? Má připravit data pro agregátora flexibility? Má hlídat dotace a smluvní limity? Každá odpověď vede k jinému zadání.

Baterie bez dat je drahá krabice. Fotovoltaika bez řízení je loterie podle počasí. A veřejná zakázka bez interní kompetence je pozvánka k závislosti.

Dodavatelé nejsou nepřítel. Jen nemají řídit stát

Česká debata o IT zakázkách často sklouzne do jednoduchého rámce: stát dobrý, dodavatelé zlí. Nebo naopak: stát neschopný, soukromý sektor všechno zachrání. Obojí je pohodlný nesmysl.

Dodavatelé jsou potřeba. Mají vývojáře, zkušenosti, produkty, provozní týmy, specializace. Problém nastává ve chvíli, kdy dodavatel fakticky definuje zadání, architekturu, rozpočet, harmonogram i kontrolu kvality. To už není outsourcing. To je abdikace.

Stát má být chytrý vlastník problému. Dodavatel má být placený specialista na jeho řešení. Rozdíl je zásadní. Když úřad ví, co chce, umí soutěžit po částech, vyžaduje otevřená rozhraní a drží si dokumentaci i zdrojová práva tam, kde to dává smysl, dodavatelé mezi sebou skutečně soutěží. Když to neumí, soutěží se často jen cena za iluzi.

Energetika bude tenhle rozdíl trestat rychle. Spotové ceny se mění po hodinách. Data z měření mají provozní hodnotu. Flexibilita se obchoduje v čase. Komunitní energetika potřebuje důvěru účastníků. Jakmile stát nebo obec koupí uzavřený systém bez možnosti rozvoje, bude za dva roky řešit migraci. A migrace bývá drahá disciplína. Takový malý veřejný sport.

Proto je dobré, že se objevují nákupní modely jako dynamické nákupní systémy pro cloudové nebo platební služby. Nejsou samospásné. Ale nutí stát přemýšlet o standardizaci, opakovatelnosti a rychlejším nákupu.

Předpověď: vyhraje ten, kdo bude umět zadávat malé, chytré kusy

Energetická transformace se nerozhodne jen v elektrárnách. Rozhodne se i v zadávacích dokumentacích. Zní to nudně. Ale přesně tam se láme, jestli stát dostane funkční digitální infrastrukturu, nebo další drahý pomník.

Fotovoltaické dotace ukázaly hlad po investicích. Solek ukázal, že zelená nálepka nechrání před finanční realitou. Útlum evropských rafinerií ukazuje, že přechod od fosilních paliv nebude rovná dálnice. A NKÚ ukázal, že stát už nemá prostor tvářit se, že digitalizace je jen otázka dalšího tendru.

Moje kontroverzní předpověď: v příštích letech nebudou nejúspěšnější ty úřady, které vysoutěží největší IT kontrakty. Budou to ty, které si troufnou zadávat menší celky, držet vlastní architekturu, pracovat s daty a měnit dodavatele bez infarktu systému.

V energetice to platí dvojnásob. Kdo dnes zadává platformu pro sdílení, monitoring, flexibilitu nebo obecní energetiku, nekupuje software na sezónu. Kupuje schopnost reagovat na ceny, regulaci, výrobu, spotřebu a krize. A jestli tuhle schopnost přenechá kompletně dodavateli, nemá strategii. Má jen smlouvu.

Zdroje

Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →

Další články na toto téma najdete na: SmartEnergyShare.info Dotace 2024/2025: Konec doby „panelové“ a nástup efektivity Vice o česku ubývá